Autem po USA - Pacifická dálnice (díl I.)

Pacific Coast Highway – Route 1

V létě jsem měla to štěstí, že jsem se mohla vydat společně s mojí dcerou a sestrou na road trip z LA do San Franciska.

Pro cestu směrem do SF jsme zvolily dálnici M5 z důvodu úspory času, na tento výlet jsme si vyčlenily „pouze“ týden.  Pro mě, jakožto obyvatelku Jižní Moravy, kdy jsem zvyklá, že vše kolem cesty je zelené a je vidět daleko široko, to byl také zážitek. Krajina kolem dálnice se až tak nelišila od té, co známe u nás, vinice kolem silnice a lány rajčat u nás také potkáte, avšak co je jiné, je okolí.  Zde jsou zelené pouze stromky s révou a sazeničky rajčat, ale tráva a vše ostatní okolo je žluté a v dálce na vás jukají hory. Okolo cesty se pásly kravky, ale naše evropské by se asi nad nabídkou stravy dost podivovaly a možná i pohrdly. Zatímco ty naše žvýkají šťavnatou zelenou travičku, tak ty místní, velmi líně (na tom slunku se jim není co divit), přežvykují to žluté, co jediné můžou najít.

Teď už také vím, pro se SF označuje jako Golden City.  Když jsme se přiblížily k městu, tak všechny okolní kopce byly žluté, bohužel to nebylo zlato, jen suchá tráva. O SF by se toho dalo napsat hodně, ale snad v nějakém jiném článku, protože tenhle má být o tom nejkrásnějším, a to o cestě po Pacific Coast Highway, kterou jsme zvolily pro náš návrat. Pro mě to opravdu byl zážitek. Protože Česká republika nemá moře ani oceán, tak vítám každou příležitost, kdy můžu dýchat slaný vzduch.

Half Moon Bay a Monterey

Při naší cestě se Pacifik opravdu ukázal v celé své kráse. Naše první zastávka vedla do Half Moon Bay, nebylo to přímo po trase, byla to malá zajížďka, která se rozhodně vyplatila. Zastavily jsme na pobřeží a již když jsme se blížily k oceánu, tak jsme viděly gejzíry vody, které vyfukovaly velryby. Bylo to něco úchvatného. A když jsme se přiblížily o něco více, tak jsme dokonce viděli velryby vyskakovat, bylo to tak neuvěřitelné, bylo jich tam několik a velmi blízko u břehu. Velryby jsem již ve svém životě viděla, třeba v Sea World v San Diegu, ale vidět je volně v jejich přirozeném prostředí, to bylo nepopsatelné.  Dokázala bych je pozorovat hodiny, bohužel nás čekala ještě dlouhá cesta do naší další destinace Monterey. Celou cestu jsme se kochaly výhledem na oceán, chvílemi jsme byly velmi blízko, skoro na dosah, chvílemi jsme se dívaly na oceán dole v hlubinách pod námi, ale stále byl na dohled. Počasí nám přálo, jak jinak, vždyť je to Kalifornie, tam něco jako špatné počasí snad ani neexistuje (alespoň já měla to štěstí a nezažila jsem ho).

Po příjezdu do Monterey jsme se šly seznámit s místními racky, kteří jsou opravdu obrovští a velmi krotcí. Dovolili nám přiblížit se doslova na dosah ruky. Nad námi kroužili pelikáni a spousta rozmanitých ptáků.  Druhý den jsme navštívily místní oceanárium, bylo to zajímavé, ale vzhledem k ceně bych se toho napříště vzdala. Místní oblast je vyhlášená lovem sardinek, proto jich i zde bylo vidět nepočítaně. Nás mnohem více zaujala expozice mořských vyder, které jsme viděly při krmení. Pro mě osobně byla ještě příjemnější procházka po pobřeží, kde se doslova povalovali tuleni. Tuleně mnohý z nás již viděl, ale tady jich byly desítky na jednom místě. Chtěla bych si žít jako oni, celý den ležet na pláži, jediná námaha je přetočit se z boku na bok, popřípadě se doplazit do vody a zaplavat si. Ještě jsem zapomněla, že další práce asi bude ulovit rybu k obědu, ale protože se to v okolí sardinkami jen hemží, tak to asi nebude takový problém, ty jim dělají jen ropné skvrny. Jedinou pihou na kráse při procházkách po nádherném prosluněném pobřeží byly informační tabule, které varovaly, že v případě zemětřesení hrozí tsunami, takže mají lidé běžet na vyvýšené místo. Naštěstí při našem pobytu se nic takového neudálo, tak jsme nemusely zkoušet, jak rychle běháme a místo toho jsme si daly kafíčko a zmrzlinu.

Protože Monterey je krásné městečko, tak jsme si na ně vyčlenily dva dny. Poté jsme se vydaly opět po PCH do univerzitního městečka San Luis Obispo, ale o tom v dalším článečku.