Proč nejezdíme s cestovkami

Na naši úplně první dovču jsme jeli s cestovkou. Bylo to k moři do Španělska, asi pět let po revoluci. Né že by to dopadlo špatně, dojeli jsme ve zdraví, cestovka nás ve Španělsku nenechala a celkově splnila to, co slíbila. Nicméně jsme pochopili, že tento způsob léta zdá se nám poněkud podivným.

Už přežít 26 hodin v busu je výzva sama o sobě. Přežít ho s cestujícími, kteří vám už třeba po hodině lezou na nervy, je možné jen pokud s sebou nemáte svoji pětačtyřicítku (čímž není myšlena vaše drahá partnerka). V opačném případě by se cíle cesty nemuseli dožít všichni, kteří nastoupili. Následně se pak se stejnými lidmi potkáváte celou dovolenou, jsou všude kam se hnete. Takže jste jakoby pořád doma, jako stále v ČR, slyšíte kolem sebe češtinu, průvodce vám to, co nevíte, přeloží.

Na jídlo chodíte do stále stejné hotelové restaurace, na stále stejné umělohmotné jídlo, upravené pro běžné turisty. Musíte jíst v předem stanovenou dobu, v přeplněné jídelně.

Pohybujete se v areálu hotelu a v jeho okolí. Pořád po stejných místech a hlídáte hodinky.

Po této dovolené jsme pochopili, že takto ne. Chceme se najíst kdekoli a kdykoli se nám zachce, pokud možno tak, aby kolem nás při tom byli místní a my mohli ochutnat to, co je v dané zemi typické. Chceme si jít kam chceme a kdy chceme. Vidět jen to, co nás opravdu zajímá. Mít možnost něco vynechat, pokud se rozhodneme den prolenošit. Rozvrhnout si den podle sebe a klidně ten plán průběžně měnit, pokud třeba cestou najdeme něco nového, o čem jsme nevěděli. Chceme jezdit běžnými linkami a MHD a ne turistickým autobusem. Chceme slyšet všude kolem sebe místní řeč a ne češtinu. Chceme jistotu, že ty "milé lidi", kteří s námi bohužel letěli v letadle, už nikdy neuvidíme.

Chceme si o všem rozhodovat sami a nemuset se nikomu přizpůsobovat. Chceme opravdovou dovolenou.